3 kulturní šoky v Brazílii

Již sedm let žiji v exotické zemi, zemi samby, papoušků, tukanů, opiček a kolibříků. Příroda v Brazílii je neuvěřitelně nádherná, o tom určitě můžu napsat celý další článek, ale dnes budu mluvit o kultuře. Když vycestujeme do jiné země, či dokonce se odstěhujeme na delší dobu, musíme se vyrovnat s kulturními rozdíly.

Těch kulturních šoků bylo určitě hodně. Brazilská kultura je od kultury nejen české ale i Evropské velice rozdílná. Žila jsem ve více zemích Evropy, dokonce i ve Španělsku, kde mají lidé „horkou krev“, ale nic se nevyrovná kulturnímu šoku v Brazílii. Myslím, že bych na to mohla napsat celou knihu. Nebylo vůbec lehké vybrat 3. Zvolila jsem 3 nejzásadnější, s kterými si potýkám dodnes. Určitě ještě napíšu o dalších v budoucích článcích.

  1. „Myslím, že ano“ a „může být“ znamená NE!

Tohle byl asi ten největší šok. Když jsem přijela do Brazílie poprvé v roce 2011, tak jsem portugalsky moc neuměla. Snažila jsem se rozumět díky znalostem španělštiny. Vytiskla jsem si učebnici brazilské portugalštiny, kde jsem se sice dozvěděla, že Sao Paulo je plné smogu, ale nenaučila jsem se to nejzákladnější, co znamená ano a co ne. Portugalské „acho que sim“ google přeloží jako „myslím, že ano,“ což pro mě znamená tak z 90% ano a „pode ser“ přeloží jako „může být“, což já chápu jako ano. Trvalo mi to pár měsíců a spoustu čekání na někoho a zklamání, než jsem zjistila, že oba výrazy znamenají NE.

Brazilci neradi říkají nao=ne, protože nechtějí zranit city druhého člověka. Z mého úhle pohledu, to není o tom, že nechtějí zranit city druhého, jen u toho nechtějí být. Nechtějí vidět druhého člověka smutného kvůli nim.

Když jsem se snažila zjistit, jak tedy budu vědět, zda s tím člověkem mohu počítat, přišla jsem pak i na to, že „sim“ = ano, znamená možná, tak 50%. Pokud se mě tedy ptáte, co tady znamená ano, tak po 7 letech života v této zemi neumím odpovědět. Pokud se domlouvám s někým, kdo třeba žil nebo byl v Evropě, tak se ptám, zda je to brazilské ano, či ano jako ano, opravdu. Mají ze mě docela legraci. Zasmějí se a pak mi, řeknou, že jo, ať se nebojím, tak to pak je takových 80%.

Můj závěr je, že tady 100% ano neexistuje. Nikdo vám neřekne ne, tak to zaobalí, že jo, proč ne, jasně, určitě, může být a i klidně i ano, jo. A když se jim nechce, nebo se jim do toho objeví něco nebo někdo jiného, tak prostě nepřijdou. Když se pak zeptáte, proč nepřišli, tak si vymyslí nějakou výmluvu jako třeba, mamince se udělalo špatně, tak jsem ji musel vézt do nemocnice nebo musel jsem pracovat, na to jim nikdo nemůže nic říct.

  1. Okamžitá klasifikace lidí: „Je to dobrý člověk“

Když Brazilec vám začne povídat o jiném člověku, ať už je to jeho kamarád, profesor, zaměstnavatel, nebo někdo koho vám chtějí doporučit na opravu pračky, tak jedna z prvních informací, kterou vám řeknou je. „é uma boa pessoa“ je to dobrý člověk.

My tohle nemáme. Pokud začnu někomu vyprávět o mém kamarádovi Martinovi, tak řeknu třeba, že je s ním legrace, že se známe od mala, nebo že je fotograf. Určitě nebudu zdůrazňovat, že je to „dobrý člověk.“ Nějak se to rozumí, jinak by to nebyl můj kamarád.

Ze začátku jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Teprve po spoustě podrazů, lží, a tak zvaného „vodrbání“, tak jsem pochopila proč. Je tu spousta lidí, kteří vás prostě využijí ke svému prospěchu. A fakt, že jsem žena a cizinka, z té bohaté Evropy (nikdo nemá tušení, kolik je průměrný plat v České republice a jak moc jsem pozadu v porovnání k Německu) šanci, že mě takzvaně oškubou, se zvyšuje. V dnešní době, když potřebuji vědět cenu, tak žádám svého přítele, ať se zeptá.

Brazilci si vytvořili zvyk, že okamžitě druhému oznámí, zda je to „dobrý člověk.“ Služby zde fungují převážně na doporučení. Když vás někdo ujistí, že se na druhého člověka můžete spolehnout, že mu nezaplatíte a on nezmizí uprostřed favely a už ho nikdo nikdy nenajde, tak můžete o něco klidnější.

Nemyslete si ale, že chci říct, že všichni Brazilci jsou podrazáci, kterým nemůžete věřit. Poznala jsem tu spoustu férových a hodných lidí, kterých si velice vážím. Faktem ovšem z mého pohledů zůstává, že tady v Brazílii je potřeba být ve střehu, i Brazilci toto vědí, a proto člověka hned kategorizují. A první informaci, kterou o jiném člověku obdržíte je, zda je či není „dobrý člověk.“

  1. Druh milostného vztahu bez závazku

Kulturní šok, který jsem objevila a pochopila až po hodně dlouhé době. Existuje tady jakýsi druh milostného vztahu, mají na to sloveso „ficar“, což v překladu znamená zůstat. Člověku, s kterým „zůstáváte“ se říká „ficante“, což google překladatel ani neumí do češtiny přeložit. Ficante je člověk, s kterým trávíte čas, když se vám chce. Někdy se ficante stane přítelem či přítelkyní, aby se tak stalo, tak muž musí požádat o to být ve vztahu, říká se tomu „pedir namoro.“ Někdy si jeden z ficante najde přítele či přítelkyni a váš „vztah“ ukončí. Někdy si vás může udržovat jako taková zadní vrátka.

Mají tady pro ficante speciální pravidla. Ficante na jednu stranu nemá povinnosti jako přítel či přítelkyně, na druhou stranu nemá ani výhody. Ficante nemá nárok na dárek k narozeninám, vánocům, valentýnovi, nemá nárok na poznání rodiny a kamarádů, nemá nárok na společnou fotografii na sociálních sítích. Člověk může mít ficante kolik chce, ale většinou se nemluví o ostatních, že se o ostatních ficantech nemluví. Ficante nemusí být jen o sexu, s ficante můžete jít do kina, na pláž, na výlet do přírody, koukat večer na film a cpát se popkornem.

Je tu jedna blogerka, která vydělává neskutečné peníze na tom, že říká ženám, aby nebyly blbé, uvědomily si svou hodnotu a nebyly měsíce či roky v pozici ficante. Ona radí, že 3 měsíce jsou maximální doba, a pokud muž nepožádá o to, aby se stala oficiálně jeho přítelkyní, tak si nemá dělat naděje, že se to jednoho dne stane. Ve svých videí dává rady jako nedávat svému ficante dárky, nepředstavovat ho kamarádům či rodině, či si vysnívat společnou budoucnost. Zmiňuje se o tom, že neexistuje „ficando sério,“, což by znamenalo vážný volný vztah či tak něco. Jakože máte exkluzivního ficante, který není vaším přítelem, samozřejmě je to hra Brazilců a i Brazilek, kteří chtějí mít spoustu ficante, ale každou ficante jen pro sebe.  Občas je to takové drama a tahání za nos. Řekněme si to takhle, jihoamerické telenovely jsou založené na pravdě.

Pro mě tenhle vztah jako ficante nefunguje. Já moc nechápu, jak bych se mohla zamilovat do někoho, kdo tamhle si vyráží ještě se spoustou dalších žen. Vidím to prostě tak, že pokud potkám někoho, kdo je mi sympatický a je mezi námi jiskra, tak se rozhodneme investovat čas lépe se poznat, aniž bychom trávili čas s dalšími potenciálními partnery.

Když jsme byli na třetím rande s mým nynějším přítelem, třetí den za sebou, tak jsem na něj vybavila: „já tohle brazilské „ficante“ nehraju“. Jsi mi sympatický, ale já součástí žádného harému nebudu. Takže buď se vzdáš svého harému a budeme se poznávat a uvidíme kam to povede, nebo budeme jen kamarádi. Pro Brazilce taková upřímnost musela být asi docela šok. No, pro mého přítele to byla osvěžující změna, a byl asi rád, že se mnou nebude žádná telenovela. Po týdnu se mě oficiálně zeptal, jestli chci být jeho přítelkyně. Do dnes na to s úsměvem vzpomíná a směje se: „nebudeš součástí žádného harému hahaha?“

Pokud se rozhodnete začít vztah s Brazilcem či Brazilkou, tak se ujistěte, jestli nejste jen jeden či jedna z mnoha „ficante.“ A pokud žádný vztah nehledáte a chcete se jen bavit, tak si to jejich „ficando“ užijte. To už asi nechám na vás.

 

Mohla bych psát hodiny a hodiny o kulturních odlišnostech tady v Brazílii. Některé člověka mé povahy pěkně vytáčí, na některé jsem si zvykla a některé jsem přijala za své (jako chodit pozdě, to se člověk rychle naučí, když furt někde na někoho čeká haha). Nemusíme si zvyky jiné kultury osvojit, já jsem třeba nikdy nedovolila být někoho „ficante“, protože to prostě ke mně nepatří. Musíme si ovšem být kulturních zvyků vědomi, abychom se nestali jejich obětí. Tento článek je můj první o brazilské kultuře a určitě není poslední, takže se určitě máte na co těšit.

Pokud se chystáte na delší dobu do zahraničí, tak doporučiji vyzkoušet interkulturní koučink. Více informací zde.

Autor: Pavla Bělostíková, MSc.